Pro náhodné svědky to bylo, jako kdyby se ocitli uprostřed napínavého filmu. Sanitář vezl na vyšetření ležícího pacienta, který si v čekárně plné lidí vytrhl kanylu a začal silně krvácet. Aby toho nebylo málo, křičel, máchal kolem sebe rukama a třísnil krev všude kolem sebe. Sanitář a jedna z přítomných sester okamžitě jednali. Krvácení rychle zastavili a podařilo se jim zabránit tomu, aby krev zasáhla pacienty sedící v čekárně. Bohužel sami sebe neuchránili. Později odpoledne se šel sanitář na pacienta a jeho zdravotní stav přeptat. Přitom se čirou náhodou dozvěděl, že onen „výtržník“ má hepatitidu typu C. Když pak jeho pohled sklouzl níže na pravou ruku, změnil se údiv v obavy. Z ranní manipulace se starší zmatenou pacientkou mu totiž na ruce zůstal škrábanec. Bohužel nejen, že dokumentace infekčního pacienta nebyla nijak označená, ale nikdo nebyl na riziko ani upozorněn. Proto se sanitář se sestrou, která s ním zasahovala, zeptali zaměstnavatele, zda mají nárok na nějaké odškodnění. A to třeba jen za psychickou újmu, protože je nyní čekají dva měsíce obav, zda nejsou nakaženi nebo zda nemohou nakazit rodinu či jiné pacienty. Nikdo se však podle jejich slov neměl k tomu něco řešit.

 Ze všech informací, které jsme dostali, vyplynulo, že k události došlo při plnění pracovních úkolů.  Z pracovněprávního hlediska je zaměstnavatel povinen v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, sanitáři povinen poskytnout náhradu vzniklé újmy, což znamená:

1. ztrátu na výdělku;
2. účelně vynaložené náklady spojené s léčením;
3. věcnou škodu (ta však v tomto popisovaném případě určitě nevznikla);
4. bolest a ztížení společenského uplatnění.

S účinností zákona č. 89/2012 Sb., tzv. nového občanského zákoníku došlo ke zrušení tzv. bodové vyhlášky (vyhláška č. 449/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění), na jejímž základě byly vytrpěné duševní útrapy odškodňovány v rámci jednotlivých kategorií úrazů vyjmenovaných ve vyhlášce a výše náhrady byla stanovena jako peněžní násobek pevně přidělených bodů. Podle ustanovení nového občanského zákoníku má výše odškodnění plně vyvážit vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; pokud nelze takto výši určit, stanoví se podle zásad slušnosti. V této souvislosti se nyní v praxi nutně střetáváme s otázkou: Kolik tedy poškozenému zaplatit? Na tuto situaci reagovalo Občanskoprávní a obchodněprávní kolegium Nejvyššího soudu, když 12. března 2014 vydalo po konzultaci s odbornou veřejností Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Tato metodika částečně přejímá bodový systém zrušené vyhlášky, v jiných oblastech zavádí nové postupy.

Pro výše popsaný případ je tedy podle našeho názoru podstatné to, zda by se nákaza u sanitáře projevila. I v případě, že nikoli, však přece jen existuje díky novému občanskému zákoníků určitá pravděpodobnost, že by soudy nárok na náhradu takové duševní újmy uznaly. S naprostou jistotou však tvrdit nejde nic.

Z poznámek v podnětu sanitáře však kromě samotných otázek ohledně případného nároku na odškodnění vyplývají i další problémy, které nelze jen tak přejít.

Jestliže nebyla dokumentace skutečně vůbec označená, porušil pravděpodobně zaměstnavatel povinnosti týkající se vedení zdravotnické dokumentace.

Pokud nebyl sanitář a další personál o infekčním onemocnění pacienta informován a následně se nikdo neměl k tomu nastalý problém řešit, mohlo dojít rovněž dojít k rozporu se zákonem o ochraně veřejného zdraví. Ten totiž praví, že máte právo vědět, když je pacient, kterému budete poskytovat zdravotní služby, nosičem infekční nemoci a stejně tak o dalších závažných skutečnostech týkajících se pacientova zdravotního stavu. Pokud by mohl být ohrožen váš život nebo zdraví, můžete se rozhodnout zdravotní služby neposkytnout.

Podobně můžete poskytování zdravotních služeb odmítnout, jestliže by to bylo v rozporu s vaším svědomím či náboženským vyznáním. Samozřejmě ale nemůžete pacienta nechat bez pomoci. Vaší povinností je informovat poskytovatele, pro kterého pracujete, který pacientovi zajistí někoho jiného. V případě zdravotních sester zřejmě v takovém případě nemůže dojít k vyhrocené situaci. Dovedete si však představit, že například z důvodu víry odmítne právě ordinující lékař poskytnout své služby? Co pak? V případě, že není, kdo by jej zastoupil, měl sám poskytovatel zdravotních služeb zajistit péči o pacienta u jiného poskytovatele. Abychom to ještě více zkomplikovali, pacient však může jiného zdravotnického pracovníka i jiného poskytovatele obecně odmítnout. V takovém případě je nutné udělat záznam, který se stane součástí zdravotnické dokumentace. Musí být podepsán pacientem i zdravotnickým pracovníkem.

Jestliže je však pacient v ohrožení života, nebo by odmítnutí vážně ohrozilo zdraví, musíte mu zdravotní služby poskytnout víra nevíra. To platí jak pro jednotlivé lékaře, tak obecně pro poskytovatele.